Delfíno

Léčení s delfíny

 

LÉČENÍ S DELFÍNY

 

Ze stejnojmenné knihy
Autor: Dr. Horace Dobbs Bsc.PhD

Delfíni jsou moudré, vnímající bytosti. Mají velmi zvláštní vztah k lidem, což možná souvisí s tím, že mají mozek právě tak velký a vyvinutý jako my. Žijí v moři, v prostředí, které je lidem cizí, ale přesto jsme k nim přitahováni. Neumí mluvit, ale rozhodně komunikují. Ve starověkém Řecku byli delfíni uctíváni a chrám v Delfách byl zasvěcen bohu delfínů. Zabít delfína bylo zločinem, jež byl trestán smrtí. Znali starověcí lidé o delfínech něco, co jsme ztratili a nyní to znovu objevujeme?

Myšlenka, že delfíni mohou mít pozitivní a silný vliv na lidskou psychiku se objevila roku 1950 v pracech Dr. John Lillyho. Jeho laboratorní studie (1955 – 1962) týkající se neuroanatomie delfínů a vztahů mezi lidmi a delfíny přiměly Lillyho zkoumat fungování jeho vlastní mysli.

Spolu s dalšími významnými vědci se Lilly podílel na velmi originální knize Mysl ve vodách. Ta položila základy revoluční teorie o tom, že na naší planetě existovala ještě jiná mysl, anatomicky podobná té naší a zároveň naprosto odlišná. Interakce této mysli s naší je základem léčení s delfíny tak, jak jej známe dnes.

Amanda Cochrane a Karena Callen, ve své knihe Delfíni a jejich léčivá síla, předkládají důkazy mapující vývoj léčení s delfíny od nejstarších dob až do současnosti. Jejich práci zmiňuje Dr. Betsy Smith, která si roku 1970 všimla, že neurologicky postižené děti pozitivně reagovaly na blízký kontakt s delfíny. V roce 1978 a 1981 Dr. Smith zahájila sérii výzkumných projektů v Dolphins Plus v Key Largo na Floridě, zaměřených na terapeutické výhody plavání s delfíny pro autistické děti a jejich pečovatele. Její studie zahrnovaly srovnání autistů, kteří plavali s živými delfíny s jinými autisty, kteří dostali nafukovací delfíny na hraní. Přestože Betsy Smith i rodiče účastníků byli přesvědčeni, že setkání s živými delfíny jsou určitě prospěšnější, objektivní vědecké údaje nebyly v tomto ohledu jednoznačné.

Asistovaná delfínoterapie

Roku 1980 Dr. David Nathanson začal pracovat s dětmi s poškozením mozku a mentálně postiženými dětmi, přičemž kontaktu s delfíny používal jako odměny. Nathanson zjistil, že studijní schopnosti dětí se zvýšily až o 500 %. V roce 1988 zahájil projekt Dolphin Research Centre v Grassy Key na Floridě, týkající se dětí se zdravotním postižením od mozkové obrny po Downův syndrom. Úspěch jeho metod si získal obrovskou publicitu, zejména v Británii, kde byly některé případy publikovány v populárním tisku. To vedlo k využívání delfínů k terapii v delfíních zábavních parcích po celém světě.

Organizace za svobodu kytovců

Není divu, že terapeutické využívání delfínů v zajetí vážně pobouřilo ty, kteří mají na věznění kytovců opačný názor. Otázka zajetí se týká všech, kteří se léčení s delfíny účastní. Zastánci argumentují, že delfínoterapii v delfináriu je možné nabízet jen za kontrolovaných podmínek a na organizovaném základě, zejména u pacientů s velmi omezenou pohyblivostí. Odpůrci tvrdí, že taková zařízení představují závažné etické problémy. Pokud připustíme, že máme co do činění s myslí jako je naše lidská, máme pak právo věznit delfíny za účelem vlastního prospěchu?

Organizace za svobodu kytovců, která operuje po celém světě prostřednictvím internetu, byla připravena reprezentovat práva delfínů. V lednu 1997 bylo učiněno prohlášení, že delfíni měli právo žít na svobodě a že ti, kteří jsou v zajetí by měli být navráceni do volné přírody. Dr. Betsy Smith již s delfíny v zajetí nepracuje. Dr. John Lilly, který podal informace z výzkumu delfínů o několik let dříve navrhl, že ve světle našich současných znalostí by delfínům měla být přiznána stejná práva jako lidem a to do té míry, kdy se jedná o zastoupení v OSN.

Výzkum na otevřeném moři Dr. Horace Dobbse

Delfíni ve mně vždy evokovali většinu hodnot, o které lidé usilují, zejména svobodu a lásku. Jejich věznění pro mne bylo vždy neospravedlnitelné. Od roku 1974 jsem prováděl celý svůj výzkum jen s delfíny na otevřeném moři. Byla to jejich volba zúčastnit se. Mohli kdykoli svobodně odplavat – a často to také dělali. Byla to výzva, ale uspěl jsem v tom, že je možné pracovat s naprosto svobodnými delfíny, kteří se rozhodli přátelit s lidmi.

Delfíni v zajetí

Delfíni se vyvíjeli po miliony let, jsou dokonale přizpůsobeni životu v oceánu. Jsou inteligentní, společenští a sebe-vědomí, vykazují známky emocí a citů.

Delfíni v zajetí jsou traumatičtí a stresovaní a mohou si způsobit zranění, ale i smrt. Dresura delfínů je často záměrně zkreslena v zajetí delfíního průmyslu, aby to vypadalo, jako by delfíni cvičení prováděli, protože se jim to líbí. Proto to ale nedělají. Předvádějí se, protože jsou hladoví. Jako potravu dostávají mrtvé ryby a vitamíny.

Většina zajatých delfínů je stísněna v miniaturní nádrži, která obsahuje chemicky ošetřenou umělou mořskou vodu. Delfíni v nádrži jsou vážně omezeni v používání jejich vysoce vyvinutého sonaru, což je jedním z nejvíce negativních dopadů v zajetí. Je to podobné jako nutit člověka žít v zrcadlovém sále až do konce svého života – jeho obraz se mu stále vrací zpět bez jasného směru v dohledu.

O delfináriu pojednává i třetí vydaná kniha Dr. Horace Dobbse – Dilo a čarodějnice od Černé skály, zde jsou některé úryvky z knihy:

Dilo a čarodějnice od Černé skály

Kap. 12 – Podivné místo

V delfináriu byl Dilo vypuštěn do podobného bazénku, jako měla Daisy. Byl rád, že kolem sebe znovu cítí vodu, ve které mohl snadněji dýchat. I on plaval ve svém vězení stále dokola. Jiný pohyb tento malý prostor neumožňoval.

I přes prožité utrpení na tom byl Dilo neobyčejně dobře. Jakmile se ve vodě stabilizovala teplota jeho těla, obnovila se i jeho síla a vrozená zvědavost. A tak, jak ho k tomu vždy vedla maminka, dokud byla ještě naživu, byl i teď připraven všechno kolem sebe prozkoumat.

Prohlížel si okolí, aby si udělal obrázek o svém novém působišti. Na otevřeném moři používal ke zkoumání svůj sonar. S jeho pomocí na dálku určoval nejen polohu, ale i tvar předmětů.

Vzpomněl si, jak ho tomu učila maminka, když byl ještě hodně malý. Tehdy zvědavě strčil čumák do jeskyně, ve které bydlel velký mořský humr, a ten ho bolestivě štípl. Od té doby se vždycky pečlivě podíval, kam a do čeho se chystá strčit čumák. To patřilo k jeho strategii bezpečného přežití.

Ale život není jen o přežití. Je o tom být zvědavý, o žití samotném, o legraci. Dilo měl dobrý pocit ze všeho, co zažíval. Cítil radost, když viděl, jak chaluhy lpí na skále, i když jsou drsně bičovány zuřivými vlnami z rozběsněného moře. S potěšením proplouval velkou rychlostí koryty divoké pěny, kterou vytvářely obří vlny. Rád vnímal energii moře. Když se pak zklidnilo, vychutnával si laskání slunečních paprsků. Miloval tuto pokojnou a prosluněnou pohodu. To, že mohl žít v těchto nádherných místech, ho naplňovalo nesmírným štěstím.

Dilo v delfináriu

Když teď ale Dilo zapnul svůj magický sonar, narazil paprsek do betonové zdi bazénu a jako dunivá ozvěna se mu vrátil zpět. Nebyly tady žádné škvíry ani kouty k prozkoumání. A tak jej zase vypnul. Oči ho pálili od chlorované vody. Všude, kam se podíval, viděl jen hladké bílé zdi. Necítil tu ani příliv, ani odliv.

„Do jakých míst mne to ti lidé jenom přivezli?“ ptal se sám sebe. Doplaval k mříži, která ho oddělovala od velkého bazénu. Voda byla tak kalná, že nebylo možné dohlédnout na druhou stranu. Ale vnímal a cítil, že tu s ním ještě někdo je.

Poslal přes ploché betonové dno svůj zvukový paprsek. Ten mu ukázal, že na druhé straně je ještě jedna železná mříž, za kterou se něco hýbe. Byl to další delfín ve stejně malém bazénu.

Kap. 17 – Detektivní práce

… Aby nevzbudili podezření, usoudili, že by bylo moudré, kdyby do delfinária šla jen jedna osoba. Druhý den navštívila představení pouze Debora. Když viděla vyskakujícího Dila, zaplavila ji opět vlna radosti. Okamžitě si uvědomila, že je uvězněný v bazénu, a radost vystřídal smutek. Deboře to připadalo, jako kdyby byl ve vězení. Po představení se tiše vplížila do zákulisí, aby vyhledala Tinu.

Našla ji u váhy, kde připravovala novou dávku ryb pro další představení.

Tina na Deboru přátelsky pohlédla: „Každý z delfínů dostane svou porci.“

„Všimla jsem si, že u bazénu stojí kádě a v nich se rozmrazují mrtvé ryby. K čemu jsou tam ty láhve plné pilulek, které stojí vedle nich?“ vyptávala se Debora.

„Mrtvé ryby nemají tolik vitamínů, kolik jich delfíni ke svému životu potřebují. A tak ty pilulky strkám do mrtvých ryb. Každý z delfínů dostává svou porci vitamínů a ryb. Všechno zapisuji do téhle knihy.“

„To je dost nepřirozené,“ řekla Debora.

„Ano, to je,“ odpověděla Tina. „Ale je to nutné, pokud chceme, aby delfíni zůstali zdraví.“…